Je půlnoc a já stále nemůžu usnout, úžasný jet lag. Zajímalo by mě, kdy mě to přejde. V noci jsem vzhůru a ve dne bych spala.
Nicméně, tento článek není o jet lagu, ale o mé cestě do USA. Konečně tady jsem, wohooo.
Přiletěla jsem už v pondělí, ale do teď jsem neměla čas jít na noťas, takže proto píšu až teď.
Do Prahy jsem jeli už v neděli, tam jsem přespali a ráno před 8 jsme jeli na letiště.
Tam jsem se setkala s Kristýnou, která jela do USA taky jako au pair, akorát s jinou agenturou. Naštěstí jsme dostali aspoň stejný let. Nejdřív jsme si šli odbavit zavazadla a vyměnit papírové letenky za klasické. Dělali jsem si sami online check-in den předem, aby jsme si mohli vybrat sedadla vedle sebe. Potom jsme ještě chvilku byli s rodinou, ale pak jsme se rozhodli už jít ke gate.
Do Frankfurtu jsme odstartovali na čas a trval nějakých 55 min, rychlovka. Ale ani tak jsem neměla z toho letu nejlepší pocit. Hned po startu jsme měli nějaké turbulence a já už jsem se těšila až budem zpátky na zemi a připomyšlení na to, že poletím ještě jednou sem moc nadšená nebyla.
Frankfurt je obří letiště a obě jsme se báli jak přestup zvládnem a jestli ho za 1h 30 min stihnem. Neměli jsme, ale sebemenší problém. Autobus nás vyhodil hned u haly, kde byl na levo exit a na pravo přestup. Na velké ceduli jsme si našli číslo brány a pak už se řídili podle ukazatelů. Procházeli jsme třema kontrolama, z nich jedna byla něco jak před imigrační. Pán se nás ptal na otázky, proč a co jedeme dělat do USA a absolutně nechápal význam slova au pair, studen exchange a když jsme mu ukázali náš status víz, tak na to hleděl jak kdyby spadl z višně. Nakonec nás pustil, protože z nás byl víc zoufalý než sme byly my z těch kontrol. Když jsme konečně náš gate, měli jsem ještě hromadu času, tak jsme si sedli k oknu a kochali se výhledem na letadla. Vedle nás stál Airbus A380 a já z něho nemohla spustit oči. Bylo mně i líto, že neletím s ním, ale tak Boeing 747-800 taky není k zahození.
Let do New Yorku jsem prožívala uplně vpohodě. I když byly taky turbulence a zdá se mně, že dokonce i větší, tak jsem byla stále klidná. Asi jsem tomu letadlu věřila víc, když má ty čtyři motory.
Jídlo v letadle bylo celkem nic moc. Na letu do Frankfurtu jsme dostali sendvič, který byl relativně dobrý. Na cestě do USA jsme na jídlo čekali asi 2,5h. Dostali jsme kuřecí maso v těstíčku se špagetama, salát a brownies a před přistání kuřecí bagetu s pestem, která opravdu dobrá nebyla.
Ráda bych řekla, že mě z okýnka letadla vítal krásný výhled na celý New York, ale bohužel tomu tak nebylo. Bylo zatahlé a jediné co jsme viděl byly obrysy mrakodrapů. Po přistání začalo dokonce i sněžit.
Přiletěli jsme s půlhodinovým předstihem, ale dlouho jsem čekali na pojezdové dráze než se nám uvolnil gate, no a potom jsme asi hodinu čekali než na nás přišla řada na imigračním. Na mě vyšla ženská a myslím si, že chlap by byl mnohem lepší. Tato byla už od pohledu nepříjemná. Zeptala se proč jedu do USA, o kolik děcek se budu starat a jestli mam pro ně nějaké dárky. Potom jsme si šli už jen vyzvednout kufry, odevzdali jsem celníkovi papír co jsem vyplnili v leladle a šli do příletové haly, kde na nás čekal někdo z agentury.
Na letišti jsem potom strávila asi ještě tak další hodinu, protože francouzsce nepřijel kufr, takže se muselo čekat něž se to vyřeší. Cesta do hotelu trvala taky kolem 1h, tam už jsme se ale jen přivítali s paní z agentury, rozdala nám důležité informace, šli jsme na večeři a spat. Na pokoji jsem byla s australankou a panamkou, které budou obě taky v Coloradu. Spánku jsem si, ale jet lagem moc neužila. Usínala jsem kolem 11 večer a ve 4 ráno už jsem byla vzhůru.
O tom jak probíhal training school, jaký byl výlet do NYC a o cestě k rodině napíšu co nejdřív samostatné články. Konečně na mě dolehla únava, tak budu doufat, že usnu a budu spat až do rána.
Žádné komentáře:
Okomentovat