3/25/2016

Cesta do Anglie, aneb poprvé letadlem

Cesta do Anglie byla dlouhá, a tak i dnešní článek je extrémně dlouhý, ale doufám, že ho dočtete do konce.
Přiznám se, bála jsem se. A aby ne, když se za poslední týden událo ve světě tolik špatných věcí. Nejdřív spadne v Rusku letadlo a potom je na letišti v Bruselu atentát.
Snažila jsem se, ale myslet pozitivně a vyplatilo se.

Protože jsem, ale nikdy předtím neletěla, tak jsem se bála i toho, jak to probíhá na letišti. Naštěstí šlo vše jak po másle. U odbavení jsem se vešla do váhového limitu, letenka byla taky v pořádku a pak nezbývalo nic jiného než jít na osobní kontrolu. Té jsem se bála snad nejvíc. Kontrolují tam totiž rozměry příručních zavazadel a moje kabelka i taška na notebook byly větší než povolené rozměry. Pán u přepážky se na to, ale jen z dálky podíval a poslal mě dál.

Tam jsem musela z kabelky vydělat veškeré tekutiny, elektroniku a všechno jsem to dala do jedné nádoby. Taky jsem si musela sundat kabát a vyzut boty, které jsem taky dala do samostatné nádoby. Všechno to potom projelo rentgenem. Teď mě čekalo to nejhorší, projít bez pípnutí bránou a povedlo se :) Potom jsem si posbírala věci, oblékla se a obula a šla jsem hledat svůj gate.

Měla jsem ještě hodně času tak jsem si šla sednout na patro z kama jsem viděla na rodiče, kteří tam čekali než jsem odletěla. Na odletové tabuli jsem vyčetla, že odlétám z gate číslo 7. Tak jsem teda hledala 7 a ona nikde. Našla jsem pouze gate 1-5. Řekla jsem si, že teda počkám a pak půjdu s davem. Tohoto hesla jsem se držela celý den :D Potom jsem si všimla, že hodně lidí chodí k přepážce s pasovou kontrolou a já jsem si vzpomněla, že do UK není bezpasová kontrola. Rozhodla jsem se, že to půjdu zkusit, jestli je má teorie správná, a byla. Prošla jsem teda i pasovou kontrolou v ČR a znovu se usadila. Asi půl hodiny před odletem jsem sešla do přízemí, kde byl gate 7.

Lidí se tam shromažďovalo čím dál víc, minuty ubíhaly a letadlo stále nikde. Nakonec jsme odletěli asi s 15 min. zpožděním, které jsme, ale dohnaly.
Pocity z prvního letu byly zvláštní, ale převažovala radost. Pamatuju si jak jsem před letem psala kámošce, že se mně to beztak nebude líbit a ejhle, hned bych letěla zas :D Samozřejmě, ale ten pocit nejistoty tam bude vždycky.

Seděla jsem u okna, takže jsem skoro celý let jen hleděla z okna a kochala se výhledem. A taky jsem dělala spoustu fotek, první let jsem přece musela řádně zaznamenat :D
Let byl klidný a rychlý, ani žádné turbulence naštěstí nebyly. Bylo kolem 12h, anglického času a my jsme přistály na Lutonu. Opět jsem se držela svého hesla a šla jsem s davem. Tak jsem došla až k pasové kontrole, kterou jsem prošla bez problémů a pak jsem šla opět s davem až k výdejně kufrů. Ještě před tím jsem si zašla na záchod, protože jsem nevěděla jak dlouho to bude trvat a potom jít na záchod s velkým kufrem by byl problém. Než jsem vykonala potřebu a našla správný pás, už jsem viděla svůj kufr po něm jet. Sundala jsem ho a šla jsem opět s davem k východu. U východu chodili vojáci a policajti s policejními psy, kteří očuchávali zavazadla. Nezastavili mě.

 Ocitla jsem se před letištěm a rozhodla jsem se najít své nástupiště č. 10, ikdyž jsem měla ještě spoustu času. Jdu, hledám, hledám, ale nástupiště č. 10 nevidím. Oni totiž měli nástupiště označené písmeny a né číslicemi. Tak jsem si řekla, že si odpočítám, které písmeno je desáté a to bude určitě mé nástupiště. Omyl, dopočítala jsem se k I, ale nástupiště označené I, tam nebylo. Chodila jsem teda sem a tam a snažila se v jízdence vyčíst mé nástupiště. Potom jsem si všimla, že u nástupiště J, K, L jezdí autobusy National express, kterým jsem měla jet. Chvilku jsem tam stála a pak jsem se rozhodla zeptat se nějakého pána od NE, jestli to je moje nástupiště, a bylo to ono. Tak jsem se před něho usadila a plánovala jsem tam čekat až do 14:15 než jsem měla jet. Za mnou se, ale začala dělat řada, protože si mysleli, že čekám na autobus, který přijížděl. Začala jsem všechny pouštět, protože to ještě nebyl můj bus. Ten pán o NE se na mě díval jestli nechcu ještě s něčím pomoct, ale já jsem dělala jako, že ne :D Potom jsem se, ale rozhodla, že se ho zeptám jestli s ním jet nemůžu. stačilo ukázat čas, on řekl OK a už jsem nasedala do autobusu skoro o hodinu dřív. Cesta do Londýnu trvala asi hodinu a půl a uběhla jak voda.



Překvapivě rychle a dobře jsem se dostala na Victorce z arrivals hal do departures hall. Tam jsem si na odjezdové tabuly našla z kolikátky a kdy mně to jede do Chippenhamu a stačilo už jen počkat. A aby to utěkalo rychlej, dala jsem si ve Starbuck kafe. První anglické kafe :D Když jsem ho měla vypité, tak jsem zjistila, že jede bus za půl hodiny, ale není to ten můj. Tak jsem se rozhodla opět zeptat jestli by mě nevzali dřív, tentokrát se to, ale nepovedlo a tak jsem musela další hodinu čekat. Uteklo to, ale rychle a o půl 6 jsme vyrazili. Před Chippenhamem byla pouze jedna zastávka a to letiště Heathrow, kam jsme jeli přes hodinu a půl, taková byla traffic. Do Chippenhamu jsem dojeli s 20ti minutovým zpoždění. Steve a Eleanor tam na mě, ale naštěstí čekali. Potom následovala asi 15 min. cesta do Calne domů. Tam mě provedli, pozdravila jsem se s Tinou a šla jsem spát. Cesta mě neuvěřitelně unavila a taky mně chyběl spánek z předešlé noci. Tato noc, ale taky nebyla nic extra, protože nejsem zvyklá na toto prostředí zatím. Ale výhoda je opravdu pohodlná postel.

1 komentář:

  1. Tu cestu ti teda nezávidím. Já jsem u rodiny měla jasný požadavek, že chci aby pro mě přijeli na letiště.
    Já mám neuvěřitelný orientační nesmysl, takže bych nasedla 100% do špatného autobusu a dojela bych někam na sever Británie :D

    OdpovědětVymazat